Když se zhroutí stát -

Libanonské zdravotnictví se ocitlo v hluboké krizi. Ze země už totiž odešlo přes 40 procent lékařů a sester. Chybí léky. Neustálé výpadky elektřiny komplikují chod nemocnic. Libanon si dlouho žil nad poměry a na dluh, teď jej sužuje dluhová a energetická krize. Inflace dosáhla 2000 % a zemi sevřel blackout. Libanonci nesmírně zchudli. Krize, která již trvá dva roky, se začíná měnit i na obrovský sociální problém. Ten může mít v zemi rozdělené podle konfesí na křesťany, šíity a sunnity brzy dramatické dopady. Stát v Libanonu zkolaboval.

Vrchní sestra porodnického oddělení se opře o porodnické lůžko. Má po noční. Oči Nadi jsou zarudlé, vyhaslé a stejně jako její hlas i gesta působí vyčerpaně. Zkříží ruce na prsou a s dlouhým povzdechem odpoví. „Ano, i já už to zvažuju. Mám dvě dospívající děti, a to stojí hodně peněz, můj plat byl ještě před dvěma lety 1500 USD, teď mám asi 50 dolarů. To si nikdo ani neumí představit. Když dostanu dobrou nabídku, odejdu,“ odpovídá na otázku, kterou si klade v současnosti snad většina Libanonců. Opustím taky potápějící se loď zvanou libanonský stát? Nada Junisová je jednou z těch zdravotníků, kteří ještě do úmoru pracují, aby dokázali prakticky nemožné – postarat se o pacienty. I když chybí léky, nefunguje elektřina a platy klesly o 80%. Pracuje na porodním oddělení a rodičky nemohou příchod miminka odložit na ”lepší časy”. Nada říká, že svoji práci miluje. Dalším smyslem její práce je i zaškolování studentů. Pracuje totiž v univerzitní Nemocnici Rafíka Harírího v hlavním městě Libanonu, Bejrútu. A přesto, že jde o jednu z největších veřejných nemocnic, ani zde se neobejdou bez mezinárodní pomoci. I tady na porodnickém oddělení novorozence převážejí ve vozících, na nichž je vidět samolepky ”česká pomoc”. Do nemocnice Rafíka Harírího směřuje také podpora z českého programu MEDEVAC. „Jednou za tři měsíce do nemocnice přijede tým oftalmologů, kteří zde operují zdarma šedé zákaly. Pomáhají nejen Libanoncům, ale i syrským a palestinským uprchlíkům,“ říká Jihad Annan, který spolupráci mezi oběma zeměmi zprostředkovává.

Není to covid, co dohání libanonské nemocnice na pokraj zhroucení. Je to ekonomická krize, která trvá již dva roky a která nyní dovedla Libanon k totální destrukci státních institucí. Kvůli ní již více než 40 % zdravotníků – lékařů i sester – opustilo Libanon. „Odjíždějí kvůli finančním důvodům, jejich plat již nemá takovou hodnotu, druhý důvod je, že prostředí, v kterém pracují, už není takové, jak bývalo. Nemají čím léčit – nemají léky, nemají přístroje, nemohou léčit jako profesionálové, nemohou dělat svou práci naplno. Tyto otázky ohledně léků a zdravotnického materiálu, etické otázky a také otázky právní o jejich schopnostech dostát svým povinnostem je vedou nakonec k odchodu. A třetí důvod je ten, že ve světě je teď velký hlad po zdravotnících, zvláště když mají skvělé vzdělání a praxi jako ti naši, a tak nemají naprosto žádný problém sehnat práci jinde ve světě,“ vysvětluje ve své kanceláři ministr zdravotnictví doktor Firáz al-Abyad.

Podle WHO a Libanonského sdružení lékařů a sester už 40 % personálu odešlo. Někteří zdravotníci pracují za méně než 70 nebo 80 USD. Měna ztratila 95 % své hodnoty. Vlastně nic, co nespadá pod soukromý sektor, nefunguje. Kdo nemá soukromý generátor, nemá proud, ten státní jde jen dvě hodiny denně a dostavují se i totální blackouty. Udržet přitom například pacienty na jednotkách intenzivní péče klade na zbylé zdravotníky a manažery nemocnic nebývalé nároky. „Zaměstnanci u nás odcházejí, máme nedostatek všeho. Teď mi končí 3 sestry, které odcházejí do jiných nemocnic, kde ještě platí v dolarech. Plat je kolem 2 milionů a na to abychom udrželi základní životní standard je potřeba minimálně 5–6 milionů. A to je opravdu jen to základní. Beru nyní asi 2 miliony lir. Dřív to bylo 2 300 000, ale to byla lira někde jinde, bylo to dostačující. Teď je to katastrofa,“ zalévají se Nade oči slzami.

V univerzitní nemocnici Rafíka Harírího pracuje šestnáct let. Za tu dobu se pro ni nemocnice a personál gynekologicko–porodnického oddělení stal druhým domovem. Teď je zoufalá a musí přemýšlet, co dál. „Když budu muset, odejdu. Nejspíš do Evropy, do Francie. Jsme nuceni k takhle těžkým rozhodnutím. Každý si hledá jinou práci, jiné možnosti. Žádáme pořád o studenty, abych zaplnila místa po těch, kteří již odešli. Stále jen čekáme. Každá moje porodní sestra musí za měsíc odsloužit 16 až 17 služeb, abychom udrželi chod oddělení. Asi se musí stát zázrak, abychom se z toho dostali. Čekáme na něj,“ říká odevzdaně Nada. „Nemáme peníze, což je obrovský problém pro zemi. Dovážíme více než 85 % léků a zdravotnických potřeb, máme obrovský nedostatek. To že nemáme vlastní producenty léků nebo zdravotnické techniky je přesně ukázka špatné politiky předchozích vlád a nepodporování našeho průmyslu. A proto tu krizi máme – kvůli minulým špatným politickým rozhodnutím. Nyní musíme soustředit podporu na místní farmaceutický průmysl, ale to je něco, co potřebuje čas. Ale číslo závodů produkujících léky se pomalu zvyšuje,“ říká ministr.

Podle odhadů odešlo za poslední dva roky z Libanonu už čtvrt milionu lidí. Většina jich směřuje do Francie, s níž má Libanon jakožto bývalá kolonie úzké vztahy. Část Libanonců míří ale i do arabských zemí, zejména Emirátů a Saudské Arábie. Roste ale zájem o jiné země EU, dokonce i o dříve neatraktivní Slovensko. „Stále častěji se tu setkávám s otázkou, jaké jsou možnosti přesídlení do Evropy. Dokonce se mnozí zajímají i jak se dostat na Slovensko. To nikdy předtím nebylo. Libanon byl zemí středních příjmů. V kombinaci s velkým množstvím utečenců roste hrozba velkého počtu lidí, kteří budou chtít do Evropy. Lidé zde už nevěří státu, nevěří, že jim tu zabezpečí základní životní potřeby,“ vysvětluje Marek Varga, slovenský velvyslanec v Libanonu. Podle něj nejvíc z Libanonu odchází křesťané a sunnitští muslimové. „Odchází hlavně tam, kde už mají nějaké příbuzné. A nejvíc Libanonců žije v jižní Americe, Evropě a severní Africe.“

Odliv lidí z Libanonu mění i etnicko-náboženské složení země. Dříve tvořili více než polovinu obyvatel křesťané. Později se poměr vyrovnal a křesťané, šíité a sunnité byli v rovnováze. Teď je však situace opačná. „Křesťané začínají být menšinou. Náboženské složení obyvatel se změnilo a projevuje se to i v politice a jinde. Dříve představovali 50 % obyvatel, dnes je to jen 20 %. Přitom v historii Libanonu křesťané hráli velmi důležitou úlohu. Libanon vznikal tím, že křesťanské území v okolí pohoří Libanon se rozšířilo o údolí Biká a pak i o Antilibanon u hranic se Sýrií,“ doplňuje Varga.

Odchod z rodné země vážně zvažuje i kardiolog Omar. „Už jsem dostal nabídku z nemocnice v Dubaji, Abú Dhabí a z Německa. Zatím se držím, protože tu mám rodiče, ale pokud to takhle půjde dál, odejdu také,“ říká kardiolog Omar Ghnaim z města Anjar na východě země v údolí Biká. Podle něj už lékaři ztratili moc nad zdravotními sestrami. „Sestry mají plat pod sto dolarů. Za to už nechtějí pracovat, musím je pořád kontrolovat a dělat za ně jejich práci. Ale já jim to za ty peníze nemůžu přikázat. Navíc už máme v nemocnici jen polovinu sester. Jsem přepracovaný, dělám pořád dvanáctky, mám třikrát víc pacientů,“ pokračuje lékař. Zdravotníky vedle malých platů trápí i výpadek elektřiny. „Spousta lidí je na přístrojích, které nemohou vypadávat, když dojde proud. Nemocnice má svůj generátor, ale benzín do něj je stále dražší. Jsme tak nuceni chtít víc peněz po pacientech, a ti je nemají. Pro spoustu lidí je tak zdravotní péče stále méně dostupná,“ uzavírá Omar.

Experti tvrdí, že na současné dno zavedla Libanon občanská válka a následná zahraniční dluhová politika a korupce předešlých vlád a ekonomika založená na importu. To vše vedlo k pádu měny a zastavení půjček. Vláda nemá ani na nákup plynu a ropy, aby mohla vyrábět státní elektřinu. Koronavirus pak snížil počet turistů na minimum a krize je na světě. Stačily dva roky a ze země zmizela střední třída. Zchudla nebo emigrovala. Zemi navíc zatěžuje přes milion uprchlíků ze sousední Sýrie. Napětí roste i mezi třemi hlavními náboženskými skupinami – křesťany a sunnitskými a šíitskými muslimy. A aby toho nebylo málo, střetávají se tu i vnější vlivy – izraelské, americké, ruské a íránské. Libanon dusí řada problémů, z nichž každý by stoprocentně zaměstnal i jednotnou a funkční vládu. Nic z toho ale Libanon nemá.

„Libanonci žili dlouho nad poměry. Platy zde byly extrémně vysoké. Všechno se dováželo a téměř nic se zde nevyrábělo. Import zboží byl postaven na dolarech. Předchozí vlády ale zemi zadlužovaly a stále tvrdily, že to přinese do země investice. To se však nestalo. Korupce je zde obrovská,“ vysvětluje slovenský velvyslanec Marek Varga. Jeho slova potvrzuje i profesor Christian Taoutel z bejrútské univerzity sv. Josefa.

„Po skončení občanské války v Libanonu v roce 1990 a už během poslední fáze války se k moci dostali warlordi, a to ze všech tří hlavních náboženských skupin u nás – tedy maronitští křesťané, sunnité a šíité. Dodnes mezi sebou tyto tři skupiny soupeří o moc a vše je prolezlé korupcí. Nejvíc nenáviděným mužem Libanonu je bývalý ministr energetiky Gebran Bassil. Slíbil elektřinu 24 hodin denně a zadlužil nás 40 miliardy dolarů. Žili jsme si nad poměry, ale na dluh. Teď nemáme ani elektřinu ani peníze. Kde jsou?“ uvádí příklad Touotel.

Sedáme s profesorem do auta a jedeme potemnělými ulicemi. Nesvítí jediná pouliční lampa. Město se noří do tmy. Je právě totální blackout. „Všechno začalo občanskou válkou, která trvala 15 let a byla součástí studené války. Libanon se stal také dějištěm izraelsko-arabských válek a válek mezi křesťany a muslimy. Po válce v roce 1990 bylo nutno vše postavil od nuly, infrastrukturu, přístav, elektřinu, školy, nemocnice a celou zemi,“ říká Taoutel, profesor historie a specialista na první světovou válku na Blízkém Východě. Mezinárodní společenství po válce Libanon podpořilo a začalo mu půjčovat na rekonstrukci. Jenže všechny vlády byly zkorumpované. A dluh narůstal.

„Naše celkem malé letiště bylo dražší než letiště v Dubaji, máme dražší silnice, než jsou ty evropské. Všichni warlordi se stali politiky a začali dosazovat do vlády a na důležitá místa svoje rodiny. Mezinárodní společenství to tolerovalo, stačilo jim, že tu nebyla válka. Stali jsme se zkorumpovaným státem, kde jsme si žili na dluh a nad poměry. Teď jsme kolabujícím státem,“ vysvětluje profesor. Mezinárodní dluh Libanonu přesáhl 100 miliard dolarů. V tu chvíli řekli zahraniční věřitelé stop a Libanon se od té doby propadá na stále větší dno. Ekonomika je postavena na importu, přičemž se dováží 80 % všeho, co země potřebuje. Dovoz je navázán na dolary a ty chybí. Před dvěma lety se dolar prodával za 1 500 libanonských lir, nyní je to už 30 000. Někteří analytici ale dávají zastavení půjček Libanonu do souvislosti s nalezením nových ložisek zemního plynu ve Středozemním moři a se snahou mezinárodního společenství omezit v Libanonu hnutí Hizballáh. Část ložisek plynu sdílí Libanon se sousedním Izraelem a obě země se nemohou dohodnout, kdo bude kde těžit a komu ložiska vlastně patří. Pro Libanonce je židovský stát nepřítelem číslo jedna. V minulosti totiž Izrael vedl proti Libanonu několik válek a jednou z efektivních sil, která dokázala postup izraelské armády zastavit, bylo hnutí Hizballáh, šíitská milice podporovaná Íránem.

V Libanonu se tak těší Hizballáh úctě části obyvatel. Jeho představitelé navíc ovládají mnoho institucí v zemi a zapojili se po boku Íránu do války v Sýrii a Jemenu. „Zastavením přísunu peněz teď chce mezinárodní společenství donutit Libanon, aby Hizballáh odzbrojil. Zároveň tlačí na vládu, aby Libanon podepsal dohodu o plynu s Izraelem a mohlo se začít těžit. Existuje plán, podle nějž by si ložiska u pobřeží Libanonu mohly rozdělit ruské, francouzské a americké firmy. Pak budou všichni spokojeni,“ vysvětluje bezpečnostní analytik, který si přál zůstat v anonymitě.

Hizballáh je zeměmi EU považován za šíitskou teroristickou organizaci bojující proti Izraeli a v Sýrii po boku Bašára Asada. Hlavním podporovatelem Hizballáhu je Írán. Tady v Libanonu je ale Hizballáh respektovanou politickou a vojenskou silou. V roce 1983 a 2006 totiž dokázal zastavit útok Izraelské armády a pro mnoho Libanonců se stal důvěryhodným ochráncem hranic a politickou silou v zemi. Oproti tomu libanonská armáda oslabuje, důstojníci odcházejí do zahraničí a závisí čím dál více na podpoře ze zahraničí, zejména USA.

„Izrael je náš nepřítel, několikrát se pokusili naši zemi obsadit. Bohužel Libanonci nejsou jednotní a toho Hizballáh využívá. Mají dolary z Íránu, takže bohatnou, vytvořili zde stát ve státě a vtáhli Libanon do studené války mezi sunnity a šíity, tedy války mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Jedinou cestou pro Libanon je mít status neutrálního státu,“ říká Taoutel.

Zatímco zbraně na hranicích s Izraelem zůstávají zatím složeny, napětí roste mezi samotnými Libanonci. To způsobuje nejen energetická a finanční krize a inflace, ale i uprchlíci. Do Libanonu přišlo po vytvoření Izraele v roce 1948 statisíce Palestinců a v roce 2011 začaly přicházet statisíce lidí z válkou rozervané Sýrie. Jejich počet je dnes kolem jednoho milionu. Právě uprchlíci změnili náboženské složení země, protože všichni příchozí patří k sunnitským muslimům. Dnes už tedy v Libanonu nedominují křesťané. Naopak, dnes tvoří jen dvacet procent obyvatel země. Zbytek obyvatel země jsou hlavně sunnitští a šíitští muslimové. Téma uprchlíků zcela jistě ovládne i blížící se volby.

„Syřané musí zpět domů. Tady už je nechceme. Spotřebovávají naši vodu, naši elektřinu, berou nám práci. V Sýrii už není válka a oni už tak nejsou uprchlíky. Zůstávají zde jen proto, že jim OSN vyplácí finanční podporu, za kterou zde žijí. Mají teď víc peněz než my Libanonci,“ rozčiluje se politik Jimmy Jabbour z Kobaytau, což je oblast u syrských hranic. „Syřané si často do Libanonu už jen jezdí pro peníze od mezinárodního společenství. Denně je vidím, jak přecházejí bez problémů hranici.“

Každý den potkáváme stovky Syřanů i my. Stačí totiž dojít k bankomatům. Právě kolem nich se syrští uprchlíci koncentrují. Od OSN dostali platební karty, kam jim každý měsíc přijde příspěvek 27 dolarů na osobu. Pokud mají víc dětí, mohou tak měsíčně mít opravdu větší plat než libanonská zdravotní sestra. „Přišel jsem si pro peníze, máme dvanáct dětí. Nepracuju, trpím na bolesti břicha,“ říká jasně a bez uzardění Ahmed z Homsu a v náručí svírá dvouletého synka. V Libanonu žije podle svých slov už deset let. „Jsme zde, protože zde dostáváme peníze, doma v Sýrii nemáme nic, ani dům, ani peníze,“ uzavírá.

I když mnoho Syřanů zde pracuje, Libanoncům jsou stále více trnem v oku. „Lidem vadí, že se uprchlíci mají už lépe než oni. A bez práce. Mezinárodní nevládky a OSN musí peníze přesunout do Sýrie, my už si Syřany nemůžeme dovolit podporovat. Pokud se tak nestane, může to přerůst v konflikt,“ říká starosta města Majdal Anjar v údolí Biká, které hostí 25 000 Syřanů.

V kanceláři jedné z vládních budov v Bejrútu nás vítá ministr průmyslu George Bouchikian. „Libanon se z této krize dostane, jako vždycky ve své historii. Libanonci se umí s krizemi jako je tato, i horšími, vypořádat,“ říká ministr. Podle něj země podporuje podnikatele, a to jak exportéry, tak dovozce. „Musíme teď vsadit na export, více vyrábět. Můžeme vyvážet zemědělské produkty a budoucnost vidím i ve farmaceutickém průmyslu a solární energetice. Máme přes 300 slunečných dní v roce,“ říká ministr. Jeho optimismus ale nesdílí na 305 000 státních zaměstnanců, kteří dostávají své platy ve stále bezcennějších libanonských lirách. Navíc drtivá většina lidí přišla i o svoje úspory, které nyní nemají téměř žádnou hodnotu, a navíc si mohou z bank vyzvedávat jen omezené množství peněz. Postupně mizí střední třída a rozevírají se maximálně nůžky mezi chudými a bohatými.

Na ulicích se stále více lidí přehrabuje v odpadcích, odkud dolují plasty a železo, které pak prodávají do výkupen surovin. Je deset ráno a kluci by měli být ve škole. Místo toho soustředěně přehrabují odpadky a zkušeně vytahují plastové lahve a plechovky. Nakládají to na modrou kárku přistavenou vedle. „Denně si vydělám dva až pět dolarů. Do školy nechodím, táta říkal, že musím pomáhat rodině,“ říká klučina ve špinavé maskáčové bundě. Není sám. Ekonomická krize nutí stále více lidí, aby se snažili přivydělat peníze, kde to jde. Na ulicích se tak stále více lidí přehrabuje v odpadcích, odkud dolují plasty a kovy, které pak prodávají do výkupen surovin. Když je kárka plná, Ahmed se do ní opře a tlačí ji dva kilometry dál do výkupny. Jede kolem luxusní restaurace na pobřeží, kde právě obědvají desítky bohatých Libanonců. Kdo má v téhle zemi dolary, bohatne a kdo je nemá, chudne. V chudobě je stále více lidí a čím dál víc roste propast mezi bohatými a chudými. Zatímco střední třída rychle mizí, její bývalí příslušníci rozšiřují řady chudých.

Nadějí pro některé jsou květnové volby. Jenže otázkou zůstává, zda je opět neovládnou strany, které zemi do současného kolapsu přivedly. Tedy strany napojené na rodinné klany. „Mnoha politikům i Hizballáhu současný stav vyhovuje, bohatí na tom vydělávají. Budou snahy volby odložit. Myslím, že do tří měsíců se v Libanonu něco stane. Něco, co zapůsobí jako exploze a volby zastaví,“ předpovídá místní politik Khaled Ghnaim. Profesor Taoutel naopak přes všechnu skepsi doufá: „Přesto všechno věřím, že se volby nakonec uskuteční. Lidé zastaví strany a politiky, kteří nesou vinu za situaci v Libanonu a budeme moci otevřít novou a lepší kapitolu naší budoucnosti.“

Pre Lekárske noviny napísala Markéta Kutilová

Foto autorka