„Toho sa zbavíš, len ked’ zomrieš“ Gustáv Husák Nemocný zdravý -

^{Portrétová fotografie Gustáva Husáka z léta 1967.}

Gustáv Husák (1913–1991) se těšil v mládí souhrnně dobrému zdraví, jeho absence ve škole nedosahovala vysokých čísel, častěji však prodělal zánět průdušek. Politika a aktivistická činnost znamenaly pro něho celoživotní náplň a hlavní způsob seberealizace, přesto dokázal trávit čas i jinými způsoby, kterými zároveň podporoval svou kondičku. Velmi rád sportoval. V rodné Dúbravce se mu podařilo vybudovat sportovní organizaci, ve které pěstoval volejbal a fotbal, a později našel zalíbení i v lyžování. Rovněž navštěvoval profesionální fotbalová utkání, fandil SK Bratislava a posléze bratislavskému Slovanu.

V propadlišti paměti již také skoro zapadl fakt, že uměl hrát na harmoniku, byl vášnivým fotografem, přičemž si snímky sám vyvolával, a s velkou oblibou řídil automobil, čímž také relaxoval. V mládí si přivodil
i jednu silnou neřest, která patřila k tehdejšímu bontonu a táhla se s ním až do konce života: kouření. Rád si zapálil cigaretu nebo dýmku a postupem času se stal z něho řetězový kuřák, přičemž blízké osoby vzpomínají na to, že býval při práci často pohlcen silným dehtovým dýmem. V posledních letech života nejvíce kouřil cigarety značky Philip Morris, v soukromí nepohrdl ani Bystricami nebo Partyzánkami.

Dobové fotografie i jiné prameny budí dojem, že v raném období trpěl lehkou podvýživou, ze které možná vycházely jeho pozdější žaludeční obtíže (pro tělesnou slabost a slabozrakost ostatně ani nebyl povolán do vojenské služby). Jako třicátník trpěl zduřením žaludku a žaludečními vředy na dvanáctníku, přičemž v posledním roce svého života prodělal rakovinu žaludku.

Zkoušky ohněm
Asi jednu z nejvíce zatěžkávajících tělesných zkoušek přinesl Husákovi předposlední rok války, když po vojenském nezdaru Slovenského národního povstání byl koncem října 1944 nucen se narychlo s ostatními povstalci stáhnout do hor. Jak se brzy ukázalo, několikadenní pochod zabělenou a mrazem postiženou krajinou, později oficiální historiografií označovaný jako partyzánský způsob boje, se prakticky změnil na zápas o holé přežití. Husák přitom nebyl daleko osudu spolubojovníků, kteří v zasněžených horách zanechali svá těla a vypustili duši. V polobotkách z vyčerpání upadl do sněhu a jak později vzpomíná, nebýt kamarádů, už by tam patrně zůstal.

Druhá zkouška ohněm Husáka čekala za mřížemi v padesátých letech, kde si zpočátku v prostorách zámku Kolodějích eufemisticky užíval drsné rozcvičky každý den. Když se situace krapet uklidnila a bylo již i po soudu, tak nacházel rozptýlení v knihách a šachách. Ostatně již na gymnáziu docházel do šachového kroužku. Během vězeňské anabáze utrpěl několik drobnějších úrazů, vážnější úraz prstů levé nohy po pádu těžkého železa, katar spojivek i průdušek, ekzém pat na obou nohách, těžší chřipkové onemocnění a pominout nelze ani okolnost velmi defektního chrupu, který zapříčinil rozvoj paradentózy.

„Všetky zuby mal vybité,“ vzpomínala na první setkání po Husákově propuštění švagrová. V polovině sedmdesátých let pak prodělal chirurgickou léčbu zánětu okostice horní čelisti a průběžné opravy zbylého paradentózního chrupu. Později získal kompletní zubní náhradu, ale to bychom časově předbíhali.

Po propuštění z vězení v roce 1960 absolvoval Husák lékařskou prohlídku, která překvapivě dopadla příznivě. A po stranické rehabilitaci dokonce dostal možnost využívat bratislavské Státní sanatorium (SANOPS), kam ovšem v šedesátých letech nerad docházel už vzhledem k tomu, že by se tam mohl potkat s komunistickými funkcionáři, byť i bývalými, které znal z minulosti a byli spojeni s jeho kriminalizací.

To je ako zlá žena
Koncem šedesátých let Husák opětovně naplno vtrhl do politické arény. Jednalo se o přelomové časy, které mu přivodily raketový politický vzestup a hektický životní styl. Ačkoliv mu táhlo již na šedesát, zdálo se, že energie má stále na rozdávání. Politický comeback ve velkém stylu mu vléval enzym do žil. Tělo a věk si však brzy řekly své. Extrémní pracovní výkon, spánkový deficit a nervové vypětí kompenzované dávkami cigaret a koňaku nakonec vyústily v značnou pracovní vyčerpanost, dost možná spojenou s dalšími obtížemi. Krátkodobější indispozice však zůstala utajena. Informace o zdraví prvního muže Československa byly bedlivě střežená před veřejností, na Husákův pokyn i před jeho spolupracovníky, ba rodinou. Politický vůdce má přece budit zdravý dojem.

Patrně největší otřes spojený se zdravotními komplikacemi zažil Husák v měsících od října 1977, když při leteckém neštěstí zahynula jeho druhá manželka Viera Husáková. Manželčino úmrtí ho přirozeně velmi bolestně zasáhlo.

„Strašne zle to niesol, nešlo s ním vôbec rozprávať, ako by sa scvrkával, úplný starec,“ vzpomíná historik Viliam Plevza, jenž dodává, že Husák ovšem nedal slovem na sobě nic znát a ani na manželčině pohřbu neplakal. Husákův hluboký prožitek byl ovšem evidentní navenek, a to ještě během jeho novoročního projevu.

„Vypadal šíleně, on byl smrtelně bledej, vyzáblej, vyhublej a trvalo to dobrý dva – tři měsíce, než se z toho jakžtakž vzchopil,“ vzpomíná Husákův „dvorní“ fotograf Karel Mevald. Klepou se mu ruce, provází chraplavý hlas a potíže se zrakem, referovali američtí zpravodajci do své domoviny.

Šeptandou se v této době začaly šířit informace o Husákově brzkém politickém pádu a jeho hlubší inklinaci k alkoholu. Nakumulované psychické vypětí vedlo v květnu 1978 k úderu cévní mozkové příhody s levostrannou hemiparesou. Velmi záhy se však zotavil a pokračoval ve výkonu všech politických funkcí. Zdravotní indispozice ho ovšem nemile překvapila: „Nebolo to také strašné, prakticky som skoro vôbec nevynechal prácu,“ vzpomíná.

„Zasiahlo mi to rameno ruky. Lekári robili všetko možné – od elektroliečby a ja neviem čoho, až po masírovanie. Masírovali pravú ruku a potom tú chorú ľavú. Ale tá bolesť! Nič nepomáhalo. Tak nakoniec to múdro vyriešil ‚doktor‘ Lenárt. Hovoril: ‚Vieš čo? To je ako zlá žena, toho sa zbavíš, len keď zomrieš.’“ Projevovala se přitom závislost na meteorologických změnách a neuropsychických zátěžích. Profesní doktoři nakonec s valným úspěchem ordinovali lék Tramal, což byly kapky na opiátové bázi, které se přiřadily k již injekčně aplikovaným vitamínům a gamaglobulinu.

Navíc, jak je známo, Husáka celoživotně provázely problémy se zrakem, zesilovala se u něho krátkozrakost, k níž se přidal a rozvíjel šedý zákal na obou očích. Husák ovšem operaci odkládal a podrobil se jí až v srpnu a září 1978. Poté byl nadšený, že vidí pěkně barvy, ale zároveň zpočátku zažíval při pohybu ztíženou orientaci, zejména ho provázela nejistota při chození ze schodů, jelikož špatně odhadoval vzdálenosti, což patrně byl i následek sílící neuropatie. Provedení oční operace komplikovala skutečnost, že Husák současně trpěl cukrovkou, ale údajně také jeho obava, aby nebyl vyřazen z politiky kvůli následné rekonvalescence. Dále ho pak provázela oboustranná pooperační afakie.

Zároveň zápasil s katary horních cest dýchacích s lehčími průběhy a nespavost, na kterou bral prášky. V březnu 1983 se přidala ischemická mozková příhoda v oblasti levé hemisféry s pravostrannou hemiparesou a dysartrií. Po léčbě se dostavil rychlý ústup příznaků se zbytkovým neurologickým nálezem.
V roce 1987 utrpěl úraz pravé strany hrudníku bez fraktury žeber. Po tragickém úmrtí druhé manželky provázela Gustáva Husáka čím dále větší apatičnost, neochota řešit stěžejnější politické otázky a snaha konzervovat stávající politický i ekonomický stav. Byl přitom nepřístupný argumentům, zatvrzelý a alergický na kritické připomínky, které chápal vztahovačně jako útok na svou osobu a své politické postavení. Zdálo se, že „rezignoval, že nebol Husák ako predtým, ktorý doslova vyhľadával boje a osvedčoval sa v nich, potom už sa stával apatickým, stratil zmysel života,“ vzpomíná přední straník Miloslav Hruškovič a obdobně i další Husákovi političtí spolupracovníci, kteří za důležitou spolupříčinu apatie spatřovali samotu, zhoršující se zdravotní stav a nástup stáří.

Pryč byly časy aktivního sportování, odpočinek a relaxace měly spíše decentnější podobu. Na Pražském hradě bydlel Husák jako prezident republiky v tzv. domečku v Královských zahradách, který si nechal upravit na prezidentskou vilu již prezident Edvard Beneš. Husák si tam nechal navíc postavit terasu na opalování a saunu, miloval teplo, i podpovrchový bazén. Plavání si neméně užíval s rodinou během každoročních pobytů na ještě ukrajinském, byť i sovětském Krymu či během státní návštěvy Kuby. Rád se procházel v zahradách za přítomnosti svého německého ovčáka, kterého mu darovali českoslovenští pohraničníci. Neméně si oblíbil prezidentskou rezidenci ve středočeských Lánech, kde se i vracel ke své šoférské vášni. Tenkrát populárních a tam pořádaných honů pro diplomaty i politické návštěvy se aktivně neúčastnil. Jednak by asi byl kvůli své slabozrakosti ohrožením svému okolí i sama sobě, jednak tvrdil, že zvířata má raději živá.

Bezmocný pod oknem
Nechybělo málo a sametová revoluce mohla probíhat bez Husáka. Koncem února 1989 totiž „už dlhší čas prekonával silnú únavu. Nádejal sa, že nevoľnosti, ktoré pociťoval, a fyzickú slabosť zvládne, ako mnohokrát predtým, výdatnejším a častejším odpočinkom. Aj zvyšok jedného z posledného z posledných zimných dní sa usiloval prežiť v pohode, nikým nerušený. Po večeri v prezidentskom domčeku si vypočul televíznu spravodajskú reláciu. V prekúrenej miestnosti však akosi hustol vzduch. Otvoril okno. Ovanul ho chlad hradných záhrad. Stratil vedomie a zosunul sa na podlahu. Našli ho, nehybne ležiaceho na zemi, až ráno.“ Gustáva Husáka postihla opětovně levostranná mozková cévní mozková příhoda, přičemž se také šířily zprávy, že nemá daleko ke smrti, a i v případě, že zůstane naživu, nebude moci nadále zastávat prezidentský úřad.

Husák se nemohl kvůli své indispozice účastnit oficiálních prezidentských aktů, tak aby se zamezilo spekulacím, byla na rozdíl od minulosti částečně informována o jeho stavu veřejnost. Husák byl nakonec hospitalizován do konce března 1989 a i po propuštění z nemocnice zůstal v pravidelné lékařské péči a rekonvalescenci.

Přetrvávaly u něho komplikace s chůzí, bolesti v levé horní končetině a potíže s vyjadřováním. V tomto roce rovněž prodělal nádorové onemocnění kůže na pravé tváři a chirurgický zákrok. Ještě v srpnu bylo znát, že je vážně nemocný. Navzdory tomu pozvolna znovu vykonával prezidentský úřad od začátku dubna. Politický konec se dostavil o půl roku později, 10. prosince 1989, kdy vzhledem k mezinárodnímu dění a předávání moci odstoupil.

Zápas o duši
Posametovou dobu Husák prožíval jako důchodce v Bratislavě a v kruhu rodinném. Od druhé poloviny roku 1990 se začaly u něho projevovat vážné zdravotní komplikace. Ačkoliv se necítil dobře, odmítal zpočátku lékařská vyšetření, až po přemlouvání rodiny souhlasil. Lékaři u něho diagnostikovali ve vysokém stádiu rakovinu žaludku, a proto se začátkem listopadu podrobil na onkologické klinice bývalého bratislavského Státního sanatoria operaci. Jeho stav byl velmi vážný, ale po uplynutí dvou týdnů přicházelo zlepšení a před Vánoci se mohl zotavovat již doma.

Po uplynutí několika měsíců se však jeho stav opět zhoršil natolik, že byl 1. listopadu 1991 převezen na II. interní kliniku Nemocnice akademika Ladislava Dérera na bratislavských Kramárech. Avšak ani tam nenašel klidu. Nesváděl přitom pouze zápas o holý život, ale také „o svou duši“, o kterou projevila intenzivní zájem katolická církev a s ní spříznění političtí činovníci.

Husák obdobnou situaci předpokládal, a proto předem požádal své syny, aby v žádném „prípade, či bude alebo nebude pri vedomí, k nemu kňazov nepúšťali“ a nepřál si ani v případě úmrtí církevní obřad, přičemž vzpomněl případ Dominika Tatarky a Voltaira. Římskokatolický arcibiskup Ján Sokol přicestoval 8. listopadu do Bratislavy, kde se na bratislavském semináři dozvěděl, že Husák leží v nemocnici. Rozhodl se jej tedy navštívit. Osobně se znali ze setkání na Pražském hradě, kam byli zváni církevní představitelé. Husák měl dle arcibiskupa působit pokojně a souhlasit se zaopatřením: „Najmenej trikrát som sa ho pýtal: ‚Pán doktor Husák, vnímate ma?‘ On mi odpovedal: ‚Áno, áno.‘ Mohol urobiť aj to, čo urobil prezident Beneš, keď prišiel za ním spovedník – otočiť hlavou. Doktor Husák však nič také nespravil.“ Ján Sokol přitom podle vlastního vyjádření vysloužil všechny svátosti umírajícímu. Husák tedy údajně vykonal zpověď, dostal rozhřešení, odpustky, pomazání a svaté přijímání. Vše trvalo deset až patnáct minut. O pár dnů později byla tato událost silně medializována.

Informace ohledně míry Husákova tehdejšího vědomí se rozcházejí. Podle v ten den konajícího lékaře Juraje Kotouna byl jeho stav sice velmi vážný a komunikace s ním byla obtížná, ale nikoliv nemožná. Ošetřující lékař Andrej Zachar tvrdí, že Husák většinu času prospal, ale byl ještě při vědomí, což mu dovolovalo, aby se najedl. Avšak k záležitosti ohledně údajného zaopatření uvedl, že jeho „stav bol taký, že tú skutočnosť ani nevnímal“, což se bezprostředně domnívali i Husákovi synové. Vladimír Husák je o tom přesvědčen dodnes, přičemž ještě upozorňuje na to, že jeho otec užíval silné prášky na tlumení bolesti a na lůžku nenosil brýle.

V této době byl zdravotní stav Gustáva Husáka opravdu velmi kritický, o několik dní později 18. listopadu 1991 v popoledni vydechl naposledy ve věku nedožitých 79 let. Dle medializovaných vyjádření příčinou smrti bylo celkové selhání organismu, srdečně-cévního a dýchacího ústrojí. Podle úmrtního listu se jednalo o selhání ledvin. Poslední odpočinek nalezl na hřbitově své rodné a milované Dúbravky.

Československo, země nemocných prezidentů
Ačkoliv se tomu nemusí zdát, zdravotní příběh Gustáva Husáka není originální a zapadá do československé tradice nemocných prezidentů, kdy zdravím oplýval pouze Antonín Novotný. Většinu státníků naopak provázely zdravotní komplikace, a to i dost vážné, které znemožňovaly plnohodnotný výkon svěřeného úřadu. Ostatně dva „dělničtí“ prezidenti ve funkci i zemřeli.

Většinou se do funkcí dostávali starší muži, kteří si něčím prošli, nejednou i válkou či vězením, ne vždy měli dobrou životosprávu, nebo genetickou dispozici. A jak se říká, moc sice chutná, ale její výkon bývá fyzicky i psychicky náročný a prezidentství u nás bývalo dovršením dlouhodobé politické kariéry. Asi také není snadné odhadnout čas, kdy důstojně odejít. V našem prostředí to navíc prakticky znamená politický konec, což se může vykládat jako slabost, a politika je návyková. Kolikrát přitom ani nemusí záležet čistě na vůli dotyčného prezidenta, ale i politické situaci a na něj napojených kruhů a podobně. Je ovšem otázka, do jaké míry se jedná o československé specifikum. Stačí si namátkou udělat srovnání třeba se sovětskými, ba i některými dnešními politickými vůdci…

Napísal Michal Macháček exkluzívne pre Lekárske noviny.

Foto: Miro Vojtek, archiv Vladimíra Husáka a ČTK

Lekárske noviny január-február/2023

Pridaj komentár Zrušiť odpoveď