Gustáv Husák v SNP -

Účast na Slovenském národním povstání sehrála v životě Gustáva Husáka stěžejní roli. Legitimizovala jeho odbojovou a poválečnou politickou kariéru, ovšem zároveň do budoucna posloužila jako zdroj mnohých obvinění, ba kriminalizace i heroizace. Pod protichůdnými interpretačními nánosy se však nalézá neméně dramatický reálný příběh.

Německé invazní jednotky se ocitly na území Slovenska 29. srpna 1944. Událost posloužila jako impuls k vypuknutí povstání, které bylo dlouhodobě připravováno opozičně laděnými politickými a armádními kruhy. Sílila nespokojenost s ľudáckým režimem a jeho svázaností s hitlerovským Německem, jehož porážka se stále více jevila jako neodvratná.

Ve stejnou dobu se do konspirací zapojený Husák zdržoval v Bratislavě a sháněl aktuální informace. Následujícího dne v poledne se uskutečnila informativní schůzka ohledně osvobozovací akce komunistů uvězněných v Nitře, na níž se setkal se svými spojkami. Náhodou šla okolo ilegální pracovnice Františka Hrubišková, která dotyčným radostně zvěstovala, že o vypuknutí povstání hlásí banskobystrický rozhlas.

Osvobození nitranské věznice nakonec skončilo nezdarem. Vězni byli připraveni o účast na povstání, přičemž část z nich zahynula koncem války během spojeneckých náletů. Přeživší Viliam Široký, Július Ďuriš nebo Štefan Dubček (otec Alexandra Dubčeka) to Husákovi nikdy nezapomenou…

Jelikož se též nepodařilo vyvázat Bratislavu z rukou ľudáckého režimu, bylo na společném rokování členů politické odbojové platformy Slovenské národní rady, kde Husák zastupoval komunisty, dohodnuto odjet urychleně do centra povstání – Banské Bystrice.

Husák se společně s občanskými odbojáři Jozefem Lettrichem a Matejem Joskem vydal na cestu automobilem firmy Cukrospol krátce před půlnocí 30. srpna 1944. „S tým autom sme mali vôbec smolu: každých 10 minút zastalo, bolo treba vystúpiť, roztláčať,“ vypráví Husák, „ukázalo sa, že šofér cestu vôbec nepozná, nik z nás nevedel, kde sme. Blúdili sme takto celú noc po dedinách medzi Bratislavou a Trnavou.“ Tam je zastavila německá hlídka, které utekli, dle jiných zdrojů ji podplatili. Nakonec nastoupili do vlaku a pokračovali směrem na povstalecké území. Již navečer 1. září 1944 se Bratislava dostala bez boje do rukou ozbrojených německých složek, které pod tlakem pozval na Slovensko prezident Jozef Tiso. Absence zástupců Slovenské národní rady v Banské Bystrici vedla k vytvoření Ústředního národního výboru v čele s probenešovsky orientovaným politikem Vavro Šrobárem, což odsouvalo radu na vedlejší kolej. Čerstvě přicestovalý Husák s dalšími zástupci rady provedli okamžitě nátlakový protest u velitele povstaleckých vojsk Jána Goliana a ustavující schůzi výboru rozpustili. Slovenská národní rada se tak prosadila jako ústřední mocenský orgán domácího slovenského odboje, ale pragmaticky došlo k jejímu rozšíření o nové členy včetně sedmasedmdesátiletého Šrobára.

Deklarací Slovenské národní rady z 1. září 1944 vyhlásila sebe samu za zdroj veškeré moci a současně se přihlásila k protihitlerovské koalici a k Československu, které však mělo být obnoveno na nových základech, jako stát dvou rovnoprávných národů. Rada zastávající roli zákonodárné moci si vytvořila předsednictvo jako kolektivní hlavu státu a pověřenectva jako ministerstva. De facto se zrodil na povstaleckém území nový stát. Deklaraci sepsali právníci Lettrich a Husák.

Husák řídil pověřenectvo vnitra a významně se podílel na nastolování nového pořádku. Neméně se činil v komunistické straně, v jejímž čele v jeden čas i zastupoval nepřítomného Šmidkeho. Projevoval se také jako řečník a publicista. K tomu účelu založil intelektuální časopis Nové slovo. Z Londýna na Slovensko vyslaný československý vládní delegát pro osvobozené území František Němec označil Husáka ako spiritus rector (vůdčího ducha) komunistické strany a další člen vládní delegace Prokop Drtina ve svých pamětech jeho tvrzení ještě více umocňuje: „Dozvěděli jsme se, že nejmocnějším činitelem v sídle povstání je toho času ‚povereník vnútra‘, který si již vysloužil mezi povstalci čestný titul ‚banskobystrický diktátor‘.“

Drtina rovněž vzpomíná na své první setkání s Husákem, jenž se neopomenul vymezit vůči čechoslovakistickým pozicím Londýna s tím, že oni jsou „v tom ohľade oveľa ďalej“. Husák poslal ještě předtím do Moskvy interní list, ve kterém tvrdil, že 70 % slovenského národa by uvítalo připojení Slovenska jako svazové republiky k Sovětskému svazu. „Prečo máme hľadať spásu v Benešovi, keď osvedčený recept je u Stalina,“ zmiňoval mimo jiné. Nakonec převážilo úsilí o česko-slovenské soužití
v rámci federativního uspořádán. Geopolitická orientace na Východ však přetrvávala a stala se po válce stále silnější realitou. Již během povstání se ozvaly kritické hlasy, které upozorňovaly na dřívější vazby jeho organizátorů na ľudácké kruhy. Hodí se v této souvislosti připomenout, že Husák byl za období druhé světové války celkem čtyřikrát krátce policejně zajištěn. Pomohly mu však intervence guvernéra Slovenské národní banky a jeho bývalého vysokoškolského učitele Imricha Karvaše, přítele básníka Laca Novomeského nebo poslance Slovenského sněmu Pavola Čarnogurského u ministra vnitra Alexandra Macha.

Husák se netěšil důvěře ani u značné části komunistů. Od podzimu 1940 se totiž stranil působení v ilegalitě a během předcházející spolupráce se dostával do častých konfliktů. Byl označován za renegáta a dezertéra, fakticky byl zbaven stranické legitimace, čemuž také napomohla jeho účast na propagandistické výpravě na Němci obsazenou Ukrajinu, zorganizovaná Machem (nejednou mylně uváděna jako návštěva katyňských hrobů). Když se pokusil Husák po stalingradské bitvě znovu zapojit do odboje, byl odmítnut.

Obrat byl přivozen změnou okolností. Když se komunista Karol Šmidke vrátil v létě 1943 z Moskvy na Slovensko, aby obnovil ztracená spojení, nalezl ilegální komunistickou síť v rozvratu a přitáhl ke spolupráci právě Husáka, který byl jako jeden z mála významnějších předválečných komunistů dosud na svobodě a disponoval silným potenciálem. V těchto časech pracoval jako tajemník v Ústředním svazu špeditérů, proto jeho časté konspirační cesty mimo Bratislavu měly příhodné krytí. Dále byl kvitován fakt, že měl široké kontakty, byť existovaly i záporné reference, že se nechová jako zcela disciplinovaný komunista. Hodnocení pramenilo již ze třicátých let, v nichž se Husák profiloval jako svéhlavý komunistický intelektuál se zkušenostmi ze studentské spolkové činnosti.

Zpátky však k povstání. Již před jeho zažehnutím docházelo k mnohým excesům. Jako silný impuls zapůsobila událost ze 17. září 1944, při které skupinka demoralizovaných partyzánů usmrtila na mostě přes řeku Hron v obci Hájniky jedenáct náhodných osob. Pachatelé byli pro výstrahu popraveni po několika dnech na stejném místě. Husák zareagoval a důrazně vyzýval k dodržování pořádku a také vydal oběžník, který stanovil kritéria pro zatýkání politických provinilců a reguloval svévolnou činnost partyzánských skupin pomocí národních výborů. V éře politických procesů padesátých let to bude interpretováno jako zabrzďování revolučního boje. Během povstání se rovněž uskutečnil sjednocující sjezd slovenských komunistů se sociálními demokraty, který se konal v Banské Bystrici. Za války sbližování těchto proudů pokročilo natolik, že většina sociálních demokratů nezakládala samostatné ilegální buňky, ba někteří spontánně přestupovali ke komunistům.

Husák koncipoval politický referát a výslednou rezoluci sjezdu, která volala po dalekosáhlých hospodářských a sociálních změnách. Požadovala znárodnění továren, podniků a bank a také odevzdání půdy drobným rolníkům. Sjezd nakonec nabyl manifestačního charakteru a zvolil jednatřicetiletého Husáka místopředsedou Komunistické strany Slovenska (oficiální název sjednocené strany) i členem jejího předsednictva. Jednalo se o první z vrcholů jeho dlouhé politické kariéry. Že sjezd vyvolá nesouhlas Londýna, se dalo předpokládat, ovšem nevoli vzbudil i u moskevského vedení KSČ, které ho hodnotilo jako předčasný. Radikální požadavky nebyly z taktických důvodů na pořadu dne, ačkoliv do budoucna se s nimi počítalo.

Další osud povstaleckého Slovenska závisel nepřekvapivě na vojenských událostech, které se vyvinuly zejména díky nezajištění karpatsko-dukelských průsmyků pro vstup Rudé armády neúspěšně. Následoval chaotický ústup dobrovolníků do hor či útěk na území kontrolované Sovětským svazem. Husákova těhotná manželka Magda odletěla na poslední chvíli spolu s dalšími ženami a nemocnými do Moskvy. Večer 25. října 1944 se naposledy sešli straničtí a partyzánští činitelé v Husákově banskobystrickém bytě, aby se poradili o dalším postupu. Po vyřízení organizačních záležitostí přečetl Jan Šverma slavnostně telegram z Moskvy o narození Husákova prvorozeného syna Vladimíra. Společnost to řádně oslavila a hned ráno odešla do Donoval. Tam však dotyční dlouho nepobyli, jelikož pozice povstalecké armády byla kritičtější, než se ještě před pár dny zdálo. Ráno 28. října Husák společně se Šmidkem, Švermou, Slánským a dalšími spolustraníky přešli do partyzánského boje na území, které bylo znovu okupované nacisty. Jak se brzy ukázalo, jednalo se prakticky o boj o holé přežití. Ve stálém ohrožení a zimě se povstalci průběžně ukrývali v nehostinných horách a u lidí ochotných poskytnout přístřešek.

Mnozí zmiňovaní aktéři se konce války nedočkali. Povstalečtí generálové Ján Golian a jeho nástupce Rudolf Viest byli zajati nacistickými jednotkami a posléze odvezeni do Německa, kde se jejich stopa ztrácí. Tvrdé zimní podmínky si rovněž vyžádaly své, například stály život nemocí zesláblého Jana Švermu, který náročný pochod nevydržel. Jeho tělo zůstalo na hoře Chabenec. Obdobnému osudu nebyl daleko ani Gustáv Husák, který se vypravil do hor pouze v polobotkách: „Chorý a úplne vyčerpaný, apatický, ľahol som si do snehu, len si odpočinúť, pospať. Bol by som tam iste zamrzol, keby mi kamaráti neboli pomohli,“ vzpomíná. Mimo jiné se o něho postaral evangelický farář a komunistický činovník Ľudovít Bortel. 21. prosince 1944 osvobodila Rudá armáda vesnici Dolné Žemberovce, kde se Husák skrýval, 4. dubna 1945 Bratislavu a začátkem května zbytek československého území. Nejen před Husákem se otevíraly nové, byť silně nejisté perspektivy.

Význam SNP shrnul již v povstaleckých časech následovně: „Vojenský význam tohto politického postoja je, ako sa ukáže, veľký. Politický význam tohto vojenského vystúpenia však je obrovský. Slováci budú z neho čerpať svoje sebavedomie v budúcich generáciách, ale hlavne po skončení tejto vojny a utváraní novej štátnej organizácie.“