44 dní pekla v Karabachu -

Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo 1. října 2020, čtvrtý den od začátku nové války o Náhorní Karabach, kdy na Armény v Karabachu zaútočil Ázerbájdžán podpořený Tureckem. Byly jsme ve skupině prvních zahraničních novinářů, kteří do Karabachu přijeli.

Spolu s námi tam byli francouzští novináři Alan Kaval a jeho kolega z Le Monde. Znali jsme se už ze Sýrie, tak to bylo moc milé setkání. Onoho dne 1. října jsme měli všichni namířeno do města Martuni mezi tamní civilisty. Jeli jsme několika auty. Náš řidič dostal cestou varování, že Martuni je pod palbou. Otočili jsme to a jeli do města Hadrút. Tam jsme si povídali s civilisty. Ve chvíli, kdy jsme dělali rozhovor s paní Šušan, začaly dopadat rakety pálené z Ázerbájdžánu kousek od nás – cca půl kilometru. Tenkrát jsem myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi.

To, že budou ostřelovaná města, nikdo nečekal. Po chvíli jsme dostali zprávu, že v Martuni byli oba naši francouzští kolegové těžce zraněni. Jejich řidič zemřel. Prezident Macron pro ně poslal speciál, následně prošli mnoha operacemi, no oba žijí, díky bohu. V Karabachu byli těžce zraněni novináři, často byli přímým terčem útoku. Organizace Media Defence nyní žaluje Ázerbájdžán u soudu ve Štrasburku. V Hadrútu zemřelo během války 15 civilistů, několik jich bylo vzato do zajetí, někteří umučeni k smrti, další zavražděni. Hadrút byl dobyt a dnes je už ázerbájdžánský, Arméni byli vyhnáni.

Dokud letí, neslyšíte ji

Odpoledne se vracíme do Stěpanakertu. Město je tiché, na ulicích ani živáčka. Pár obchodů, které ještě včera byly otevřené, má zatažené rolety. Ve vzduchu cítíme divné napětí. Ale jsme rády, že jsme přežili v Martuni a jsme zpátky v našem hotelu. Z lednice si bereme dva lahváče a jdeme si dát malou pauzu na terasu, kde se můžeme trochu vyhřát na sluníčku. Pozorujeme nový fotbalový stadion osvícený odpoledním sluncem a v klidu se vyhříváme. V tom prásk. Je po idyle. Ohluší nás šílená rána. To bylo kousek! Rychle do krytu – posilovny! Běžíme dovnitř jako šílené. Níž už to nejde.

Personál zatahuje závěsy, alespoň nějaká ochrana před létajícím sklem, kdyby se vysypalo. Raketa, která sem dopadla, musela uletět přinejmenším 40 km. Dokud letí, neslyšíte ji. Srdce nám splašeně buší, zhluboka dýcháme. Venku houkají sirény.

Čekáme v posilovně dobrou hodinu, zatímco kolem se stále ozývá dunění. Raketa prý zasáhla centrum záchranářů. Další zničila budovu ministerstva. Jsou tam mrtví a ranění. Přichází Karen, úplně se klepe, slzy v očích.

„Co to je? Proč ostřelují naše město? Vždyť je tu tolik lidí!,“ stále nemůže uvěřit tomu, co se odehrává kolem. Musíme ven, pracovat. Karen poslouchá v přítmí krytu naši diskuzi. „Dobře, seženu auto, chápu, že je to důležité, zaznamenat dopady důsledky války,“ kýve hlavou a bere do ruky telefon. Síť ještě funguje, i když jsou výpadky. „Za chvíli přijede pro nás přítel s autem a pojedeme do nemocnice,“ dostáváme exkluzivní povolení.

Nemocnice

Prázdnými ulicemi se řítíme jako na nějakém šíleném okruhu Formule 1. Zanedlouho přijíždíme ke komplexu budov nemocnice. Je to výstavní nový areál, za který by se nemusel stydět žádný kraj v Česku. Zatím zasažen nebyl. Projedeme závoru a hned je jasné, co se tu odehrává. Přijíždějí houkající sanitky, jedna za druhou a vykládají zraněné. Zdravotníci je nakládají na vozíky a pojízdná nosítka. Právě svážejí zraněné z místa dopadu další rakety.

Stejně tak ale přijíždějí ambulance a různá další auta, která přiváží raněné vojáky. Na chodbách vládne rozruch, strašný je pohled do tváří zdravotníků. Jsou plné zoufalství, beznaděje a zračí se v nich probdělé noci. Nevyspali se od 27. září, co vypukly boje.

Přes recepci se rychle dostáváme k řediteli nemocnice a žádáme ho o krátký rozhovor.

„Nevím, kolik jsme doteď přijali raněných. Ošetřujeme civilisty i vojáky, už dávno neděláme rozdíl. Pracujeme tu ve strašných podmínkách, jsme zavaleni prací. I přesto po zdravotní stránce zabezpečujeme všechno. Co se to tady proboha děje? Jak může někdo něco takového dělat? Vždyť je to nelidské. Chci, aby to svět pochopil a pomohl nám to ukončit,“ říká ředitel nemocnice Maher Musaeljan.

I přesto, že nemocnici řídí bezchybně, klepe se mu hlas a oči se lesknou. Dovnitř míří další zranění na nosítkách.

Naši synové umírají!

Nahlížíme do jedněch otevřených dveří. Na lůžku leží muž v bezvědomí. K nosu mu vedou hadičky s kyslíkem, nad jeho hlavou se houpe vak s infuzí. Sestra odhrnuje deku. Objevuje se jedna čerstvě amputovaná noha. A hned potom druhá. Bílým obinadlem prosakuje krev, která barví do ruda prostěradlo. Sestra zvedne oči od zmrzačeného těla a naplno se rozpláče.

„Pomozte nám, prosím! Naši synové umírají! Už nemůžu to utrpení snést, už na to nemáme síly,” mladá žena nemůže ovládnout emoce. Ve vedlejší místnosti probíhá boj o záchranu životů tří mužů. V místnosti je plno lidí, kromě zdravotníků i dvě ženy, které evidentně nepatří ke zdravotnickému personálu. Jsou tu kvůli identifikaci obětí. V očích mají slzy. Skoro všichni tu mají oči zalité slzami. V další místnosti se kolem jedné postele srotila velká skupina lidí.

„Právě zemřel,” říká jedna ze sestřiček a ukazuje k lůžku, kde leží dvacetiletý muž bez nohou. Sestry ho s bolestí v tváři odpojují od všech přístrojů. Jeden z lékařů sedí na bobku, opřený o zeď a jen tupě kouká do země. Lékaři ale nemají čas truchlit, vedle jsou další lidé, kteří potřebují jejich pomoc. Je teprve šestý den války. V tuto chvíli nikdo z vyčerpaných zdravotníků netuší, že je čeká ještě dalších 38 nekonečných dní a nocí a příjem dalších tisíců raněných.

„Dne 2. října během 40 minut přivezli 96 zraněných, v tak krátkém okamžiku takový nápor! Druhý nejhorší den byl, když přivezli během té stejné doby 40 raněných. To bylo opravdu hrozné. Příjem byl celý od krve, podlahy, nosítka. Rychle jsme to uklízeli, to je hrozně důležité, aby zdravotníci vydrželi psychicky. Zranění jsou těžká, protože se používají i zakázané zbraně, kazetová munice. Charakter zbraní, nábojů, bomb se změnil k horšímu. Přiváželi nám zraněné pacienty bez nohou, bez rukou, s těžkými vnitřními zraněními, roztrhané od střel,“ řekl nám ředitel nemocnice už po válce. Podle něj za 44 dní ošetřili více než 2000 raněných. Nemocnice se navíc několikrát stala terčem ostřelování raket, což je podle mezinárodního práva zakázané.

Nemocnice terčem raket

„Neustále nás ostřelovali, došlo i na nálety, ale my jsme i přesto všichni pracovali. Raněné obvykle přivážela čtyři auta po šesti zraněných, ale i na ta auta útočili,“ potvrdil ředitel. Jeho slova dokládá i zpráva organizace Human Rights Watch. Její experti zdokumentovali, že ázerbájdžánské síly zaútočily třikrát na arménské nemocnice. Arménské síly zase provedly útok na nemocnici v ázerbájdžánské Bardě.

„Ázerbájdžánské síly použili proti vojenské nemocnici v Mardakertu izraelský raketový dělostřelecký systém LAR-160. Ten je naváděný satelitem s přesností na deset metrů, což naznačuje, že útoky na nemocnice byly cílené. Dále byla použita kazetová munice a rakety Grad. Útoky znemožnily lékařskou práci,“ píše se ve zprávě Human Rights Watch. Tato organizace také zdokumentovala záměrný útok na arménskou vojenskou sanitku dne 28. září 2020, při kterém útočníci zastřelili vojenského lékaře.

Raketový systém LAR-160 a rakety EXTRA prodal Izrael do Ázerbájdžánu v letech 2005–2006. Raketa EXTRA je vybavena jednotnou hlavicí obsahující 120 kilogramů výbušnin a její výrobce tvrdí, že raketa je schopna cílit s přesností na deset metrů. Během 44 dní karabašské války sehrály LARy jednu ze zásadních rolí a pomohly jejich majitelům zvítězit.

Human Rights Watch zdokumentovala škody na dvou nemocnicích v Stepanakertu (také označovaném jako Khankendi v Ázerbájdžánu), hlavním městě Náhorního Karabachu, kvůli ázerbájdžánským útokům v říjnu, a dokumentovala poškození zdravotní kliniky v ázerbájdžánském městě Barda, během útoku arménských sil.

Pacienti v suterénu

Zdravotnická zařízení a personál jsou civilní objekty se speciální ochranou podle válečných zákonů. Zahrnují nemocnice, kliniky, lékařská centra a sanitky a další lékařskou dopravu, ať už vojenskou nebo civilní. Strany v konfliktu jsou povinny zajistit, aby neohrožovaly ani nepoškodily zdravotnický personál a nenapadly ani nepoškodily nemocnice a sanitky. Taková je teorie. Praxe bývá ve válkách zcela odlišná.

Ázerbájdžánské raketové dělostřelectvo zasáhlo 14. října 2020 vojenskou nemocnici v Aghabekalanj, vesnici jihozápadně od města Martakerdu. Před zásahem nemocnice poskytovala zraněným první pomoc – až 130 denně. Jelikož ázerbájdžánské síly během konfliktu často ostřelovaly Martakerd a okolní oblasti, byli pacienti léčeni ve vyztuženém suterénu dvoupodlažní nemocnice, kde spal také zdravotnický personál. I toto místo bylo podle HRW zasaženo raketou, stejně jako řada vojenských sanitek na dvoře nemocnice.

HRW: „Analýza těchto nezákonných útoků nemá být komplexním popisem veškerých škod na zdravotnických zařízeních během ozbrojeného konfliktu. Ázerbájdžánská vláda tvrdila, že bylo poškozeno šest zdravotnických zařízení. Arménské úřady sdělily Human Watch, že nejméně devět zdravotnických zařízení bylo poškozeno ve Stepanakertu a v okresech Martakert, Martuni a Askeran v Náhorním Karabachu.“

Vyprávění ředitele nemocnice ve Stěpanakertu Mahera Musaeljena, který zde nemocnici řídil po celou dobu bojů, tedy 44 dní.

Ať je klidně pandemie, ale ne válka

„Od prvních dnů války jsme byli připraveni na válečný stav. Přijali jsme okolo 2000 raněných. Na pomoc nám přijeli naši přátelé – lékaři z Arménie, Ruska, Francie a přijeli i z Ameriky a hned na začátku nám přijeli na pomoc naši přátelé z Arménie, naši studenti z lékařské fakulty z Jerevanu. Dostávali jsme z Arménie léky a medikamenty. Vše fungovalo. V době války jsme měli léky, přístroje, specialisty z řad lékařů, vše bylo na velmi dobré úrovni. Pracovali jsme v plném nasazení dnem i nocí. Všichni od lékařů, sester, sanitářů pracovali tak, že nevěděli, zda je den či noc, pracovali jsme prakticky bez přestávky od rána do večera, protože jsme stále přijímali raněné. Hodně nám pomohli pracovníci ambulantní rychlé pomoci. Protože bylo hodně raněných, nemohli jsme je všechny nechávat zde a převáželi jsme je do Jerevanu. Zde jsme dělali nejdůležitější operace a připravili zraněné na převoz. My jsme nepracovali v naší budově, ale pracovali jsme v přilehlé budově na druhém patře. Na náš psychický stav nebyl čas pomýšlet. Zabývali jsme se pouze raněnými, měli jsme jen strach, abychom vše zvládli a všem dokázali pomoc. Všichni jsme byli vyčerpaní, nespali jsme, jenom jsme měli čas na krátký odpočinek. Na 1. poschodí jsme měli příjem raněných. Když to srovnám s první válkou, která byla v letech 1994-1995, tak se to nedá srovnávat. Teď byla zranění velice těžká, protože se používají zakázané zbraně. Charakter zbraní, nábojů, bomb se velice změnil k horšímu. Zranění byla opravdu velká, byli zde zranění bez noh, rukou, se zraněnými orgány, roztrhaní od střel.

Nejhorší den byl 2. 10. To během 40 minut přivezli 96 zraněných, to bylo hrozné, v tak krátkém okamžiku takový nápor raněných. Ještě byl jeden den, kdy během 40 minut přivezli 40 raněných. To bylo opravdu hrozné. Neustále nás bombardovali, odstřelovali z letadel, byly nálety, ale přesto všichni pracovali. Raněné obvykle přivážela 4 auta po 6 zraněných. Ale když přivezla to velké množství, byl to pro nás obrovský nápor, hlavně psychický, i pro mě. Z oblasti okolo Šušu přiváželi raněné 6.-7. 11. Potom odstřelovali i naši budovu. Přilehlou budovu centra bomba zničila a tlaková vlna poničila i naší budovu. Personálu se naštěstí nic nestalo. Hlavní pro nás byli ranění. O budovu jsme se nezajímali, ta se dá opravit. Byli jsme rádi, že jsme přežili. Přímo zde v nemocnici zemřelo 35 lidí, ale ty, které jsme převáželi do Jerevanu, tak to nevím. Mnozí z nich ale také zemřeli. My jsme tady dělali nejdůležitější operace. Každý život pro nás byl důležitý. Teď válka skončila, ale nastala další těžká etapa. Po bombardování byly nějaké problémy s budovou. Během pár dnů jsme opravili, co bylo nejdůležitější, protože začala pandemie covidu a byl velký nápor nakažených. V době války se hygiena a covidová opatření nedodržovala. Personál, sotva si trochu odpočinul, zase byl v plném nasazení. Od 10. 11. do poloviny ledna to bylo nejhorší, neměli jsme kyslík. Potom začala druhá vlna. Všechna 3 patra byla pro pacienty s covidem. Už jsme vydezinfikovali a připravili chirurgický sál na plánované operace, do té doby zde byli covidoví pacienti.

Ať je klidně pandemie, ale ne válka.“

Zítra naši zvítězí

Za odpoledne už dopadlo na město devět raket. „Zítra už to určitě skončí a naši vojáci zvítězí,“ uklidňují se navzájem všichni, kdo zde zbyli. Pomalu se stmívá. Společně s místní novinářkou Likou Zakaryan a jejím přítelem Levonem jedeme k bytovkám kousek od centra. Na balkonech se suší prádlo.

Na první pohled to vypadá, jako by se nic nedělo. Ale děje. S příchodem noci většina obyvatel, kteří tu ještě zůstali, schází dolů, do sklepů na kompoty a brambory, které slouží jako improvizované kryty. Tam také míří na krátko ostříhaná žena s baterkou a pecnem chleba v ruce. Pětačtyřicetiletá Světa Avetyk má na frontě dva syny. Zůstává kvůli nim. Sejdeme pět schodů do sklepa. Není to žádný kryt, jen obyčejný sklep na brambory.

„Trávím zde většinu času, už nemůžu moc chodit, a tak nemůžu běhat sem a tam. Můj byt je ve druhém patře,“ říká paní Světa. Ve vedlejší sklepní kóji žije starší paní, která se stará o svého postiženého vnuka. Společně obývají kóji – prostor dva krát dva metry, mihotavé světlo baterky dopadá na regály s kompoty, v rohu jsou opřené rýče a lopaty. Je zima.

Následující den přestane ve městě fungovat elektřina, noci v černém sklepě s duněním zvenčí se stávají stále těžší. Neteče už teplá voda, mobilní síť naskočí jen občas a fungující internet je už téměř zázrak. Na město dopadají první kazetové bomby. Je to jedna velká bomba, která se při dopadu roztříští na stovky dalších, které jež létají další stovky metrů daleko…

Markéta Kutilová

Úspech Kuby v boji s pandémiou

Kuba nie je len krajinou Fidela Castra, rumu, cigár a klasických amerických áut v uliciach Havany. Kuba je aj krajinou špičkových vedcov a zdravotníkov. Ostrovný štát v Karibskom mori je obývaný 11,2 miliónmi obyvateľov, čo predstavuje dvojnásobok počtu obyvateľstva Slovenska.

Čítajte ďalej…

_{Foto: L.O.}